|
|
„Měli bychom se vydat na cestu,“ podotkla Apsalar.
„Jsem pro,“ zamručel Šumař. „Akorát, kterým směrem?“
Rellok si klekl a pozorně si prohlížel mozaiku. Byla jediným zdrojem světla – nad nimi byla tma jako v pytli. Kameny v mozaice byly velké jen jako dlaň. Záře, kterou vydávaly, pomalu, rytmicky pulsovala. Teď starý rybář zabručel.
„Táto?“
„Tenhle vzor –“ Ukázal na jeden kámen. „Ta žilkovaná čára tady…“
Šumař si dřepl a zadíval se na podlahu. „Jestli je to stopa nebo něco, tak je to divný.“
„Stopa?“ Rybář vzhlédl. „Ne, tady na téhle straně. To je kanéské pobřeží.“
„Cože?“
Stařec přejel prstem po klikaté čáře. „Začíná tady na quonském pobřeží, vede dolů do Kan, pak nahoru ke Cawn Vor – a tady tohle, to je ostrov Kartool a jihovýchodně, uprostřed tý dlaždice, je ostrov Malaz.“
„Snažíš se mi říct, že tady na tyhle jedny dlaždičce je mapa skoro celýho kontinentu Quon Tali?“ Ale už když se ptal, uviděl sapér vzor jasně, opravdu před ním bylo to, co tvrdil Apsalařin otec. „Tak co,“ zeptal se tiše, „je na těch ostatních?“
„No, není to důsledný, jestli jsi myslel na tohle. Jsou tu mezery – mapy jiných míst, řekl bych. Je to hodně zmatený, ale podle mě je měřítko stejný na všech.“
Šumař se pomalu narovnal. „Ale to znamená…“ Odmlčel se a jen se rozhlížel po nekonečné podlaze táhnoucí se celé lígy daleko všemi směry. Všichni bohové v Propasti! jsou tu všechny říše? Každý svět – každý domov všech azathů? Královno snů, co je to za moc?
„V chodbě azathu,“ promluvil Mappo s bázní v hlase, „můžete jít… kamkoliv.“
|